středa 6. srpna 2014

Svoboda potřebuje pěstovat



Radost, radost, radost,
přinesla jsi mi tolikerou radost,
předtím jsem nevěděl, jak milovat.
Ty jsi mě naučila být sám sebou,
Ty jsi mě naučila být svobodný.

PÍSEŇ, KTEROU JSEM VE SNU SLOŽIL PRO JOYCE 

PRAKTICKÉ CVIČENÍ 
Následující cvičení je naše adaptace klasické jógy. Jeho účelem je harmonizovat v našem těle mužskou a ženskou energii. Když se nám podaří tyto dvě energie správně vyvážit, bude i náš vztah vyvážený. Cvičit můžete buď sami nebo v páru. Možná vám toto cvičení bude při prvním čtení připadat složité, ale v praxi je velice jednoduché. 
Pohodlně se posaďte, záda držte rovně. Zavřete oči, aby vás nic nerušilo. 
Nyní si pravým palcem stiskněte pravou nosní dírku a velice pomalu a hluboce vdechujte. Ucítíte, jak vám po levé straně páteře začne směrem k hlavě proudit energie. To je ona ženská část – ta, která cítí, vnímá a kterou nyní probouzíte a uvědomujete si. 
Po ukončení vdechu stiskněte pravým ukazováčkem i levou nosní dírku a chvilku tak setrvejte. Dejte své ženskosti šanci být požehnána Matkou Boží, ženským aspektem Boha. 
Nyní uvolněte pravou dírku, levou ještě stále držte stisknutou. Pravou dírkou pomalu a hluboce vydechujte. Ucítíte, jak vám po pravé straně páteře začne směrem dolů proudit energie, až dosáhne hloubky vaší mužské podstaty. 
Po ukončení výdechu na chvilku přestaňte a pak se zase začněte nadechovat pravou nosní dírkou. Jak bude proud energie stoupat podél pravé strany vaší páteře, vnímejte tuto energii jako mužskou podstatu – přemýšlivou a výmluvnou. Umožněte jí stoupat vzhůru a obnovovat se. Ukončete vdech, stiskněte obě nosní dírky a opět na chvilku nedýchejte. Dovolte své mužské podstatě, aby i ona byla požehnána Nebeským Otcem, mužským aspektem Boha. 
Nakonec uvolněte levou dírku a vydechněte. Ucítíte, jak proud energie klesá dolů podél levé strany páteře a znovu se vrací k ženské podstatě. Tento proces několikrát opakujte. Postupně ucítíte, jak se ve vás pomalu mužská a ženská podstata vyrovnávají a jak jejich energie začínají tvořit harmonický celek. 

Na podzim roku 1974 jsme s Joyce pobývali u přátel v sanfranciském zálivu. V té době jsme usilovně přemýšleli, kde budeme žít. Bylo nám jasné, jakým směrem se naše životy ubírají, a chtěli jsme pracovat spolu, jen jsme potřebovali najít místo, kde bychom byli doma. Abychom se dobrali nějakého rozhodnutí, vzali jsme si jednoho dne auto a jeli prozkoumat oblast na sever od San Francisca. Nakonec jsme se ztratili na nějaké klikatící se horské silničce, která nás dovedla na pobřeží. Před námi se objevila cedule s nápisem „Sea Ranch“. To jméno mi něco připomnělo, a tak jsem si otevřel můj modrý adresář. Tam jsem našel seznam jmen a adres, který mi dal jeden můj dobrý přítel a učitel a z něhož jsem zjistil, že zde žije jeden velice známý a milovaný učitel. Slyšeli jsme o tomto muži, který před řadou let složil slib ticha, a velice jsme ho toužili poznat. Cítili jsme, že máme ideální příležitost. Prostě se u něj zastavíme. Ve své nevinnosti jsme si neuvědomili, jaký máme před sebou úkol. Nakonec jsme se přece jen dostali do kanceláře a tam oznámili, že jsme sem přijeli, abychom známého učitele navštívili. Žena v kanceláři nám nejdříve řekla, že bez učitelova svolení nás za ním nemůže pustit. Po dlouhém přesvědčování nakonec zavolala do domu, kde učitel žil. Následovalo další zdlouhavé dohadování, další otázky, ale nakonec nám řekla, kudy máme jít a že můžeme zůstat jen pár minut, protože učitel tráví svůj čas o samotě. Odešli jsme, lehce udiveni tím, že se nám to podařilo a k čemu se to vlastně chystáme. Došli jsme k domu. Byl zasazen do vrcholku malého útesu, odkud byl překrásný výhled na moře. Hned u dveří se nám dostalo vřelého přivítání a současně varování, že nemůžeme zůstat dlouho. Pak nás uvedli do ložnice, kde učitel seděl na posteli a psal dopis. Ukázal nám, abychom si k němu přisedli. Pohodlně jsme se usadili a brzy se cítili naprosto volně, jako kdybychom seděli v přítomnosti dítěte a ne muže středního věku. Smáli jsme se a dobře se bavili, pak muž náhle vzhlédl nebo spíše „zaostřil“ na můj levý prsteníček bez prstýnku. Pak se podíval na prsteníček Joyce, která snubní prstýnek měla, a pak zpátky na mě. Pak už jen zaskřípala křída po tabulce a objevila se otázka: „Kde máte snubní prstýnek“?“ „Asi jsem ho někam uložil, myslím,“ zněla má odpověď. „A proč ho nenosíte?“ objevila se další otázka. „Nikdy jsem prstýnky nenosil. Je to nepohodlné. Vždycky se o něj za něco zachytím..“ Nic z toho ho ale nepřesvědčilo a já se začal cítit nepříjemně a defenzivně. Podíval jsem se na Joyce, která se na mě smála, ale nicméně souhlasila s učitelem. Zahnán do kouta jsem, udělal poslední zoufalý pokus. „Chvíli jsem ho zkusil nosit, ale jednoho dne, při meditaci v zešeřelém pokoji se zapálenou vonnou tyčinkou, jsem po něčem sáhl a hořící kousek tyčinky se mi zachytil pod prstýnek.“ Přidal jsem na dramatičnosti, mával jsem rukama. „Snažil jsem se toho rychle zbavit , strašně to pálilo. To mi stačilo. Od té doby snubní prstýnek nenosím.“ Nastalo dlouhé ticho. Pak se učitel usmál, podíval se na mě s hlubokou láskou a napsal na tabuli: „Ty ji potřebuješ víc než ona tebe.“ Najednou jsem si připadal jako balón, kterému uchází vzduch. Ale současně to byl strašně krásný pocit, být takto odhalen – nemuset nic skrývat. Cítil jsem, že se ve mně něco probouzí. Před očima se mi objevila scéna, která se udála před několika lety. Bylo to koncem zimy roku 1972 v Los Angeles. Končil jsem svoje lékařská studia na University of Southern California. Náš vztah tehdy procházel krizí. Měl jsem zrovna období, kdy jsem se musel ujišťovat o své nezávislosti a choval se, jako bych nikoho a nic nepotřeboval. Joyce na tom byla přesně obráceně. Cítila se nejistě, slabě a až příliš závislá. A moji tehdejší „přátelé“ mě v této iluzi jen utvrzovali. Začal jsem pracovat na stáži v Gestalt Therapy Institute of L.A., což byla v mnoha ohledech dobrá zkušenost, která mi rovněž poskytovala dostatek „potravy“ pro mé „ego“ vyžadující a zkoušející nezávislost. Nakonec se situace vyhrotila, díky Bohu. Hloupě jsem se domníval, že nejlépe si svoji nezávislost dokážu vztahem s jinou ženou. Joyce se rozhodla odejít. Trvalo mi několik dní, než jsem si uvědomil, že je opravdu pryč, a ač jsem stále trval na svém, sklouzával jsem stále více a více do deprese. Nemocnicí jsem se pohyboval jako robot a izoloval jsem se od všeho a od všech. Tento stav trval asi týden … a kdyby nebylo přítele a jedné zkušenosti, která otřásla mou myslí, táhl by se asi mnohem déle. Jednoho večera všechny mé pocity a city vypluly na povrch a já byl nesnesitelně zoufalý. Byla to pro mě absolutně nová zkušenost, ale neměl jsem čas přemýšlet o tom, co se děje. Ležel jsem na podlaze, litoval se a neovladatelně vzlykal. Pak se mi najednou z nitra začalo vynořovat slovo a brzy jsem ho již volal nahlas: „mami… ma..mi..“ Byl jsem malé, bezmocné dítě. Nevěděl jsem, kde maminka je, ale strašně jsem ji potřeboval. Viděl jsem její tvář, jak vypadala, když jsem byl malý. Pak jsem uviděl tvář Joyce, která jako by splývala s matčinou tváří. Nikdy jsem si neuvědomil, že je tolik potřebuji. Nicméně onen pocit sílil a přerůstal matku i Joyce. Vyléval jsem si srdce Kosmické Matce, i když mi trvalo roky, než jsem si uvědomil, co vlastně tenkrát vyšlo najevo. Už jsem nemohl být tím člověkem jako dřív. Proces probuzení mé ženské poloviny, integrace ženské a mužské energie, začal. Pak jsem si uvědomil, že můj vztah s Joyce mě dovedl do tohoto bodu rychleji než cokoliv jiného. Věděl jsem, že ji potřebuji – fyzicky, duševně i duchovně. Brzy poté se Joyce vrátila se znovu nabytou vnitřní silou. Otevřely se tím mezi námi další dveře, vedoucí k novému stupni lásky a odevzdání. Slova na učitelově tabulce a vzpomínka na moji zkušenost na mě měla hluboký vliv. Pro Joyce bylo vždy snadnější přijít za mnou s nějakým problémem, zatímco mě dělalo velké problémy požádat ji o pomoc. I když jsme jeden druhého potřebovali stejnou měrou, já jsem svoje vědomí oné potřeby potlačoval. Udělal jsem si ze své potřeby a závislosti monstrum, cosi děsivého, co si, aniž jsem si to uvědomoval, osobovalo stále větší a větší moc nad mým životem. V tomto smyslu měl učitel pravdu. Díky moci, kterou jsem slepě dal tomuto „monstru“, potřeboval jsem Joyce víc než ona potřebovala mě. V letech, které následovaly po této zkušenosti, se toto monstrum pomalu začínalo měnit v mého nejlepšího přítele. Přijal jsem své lidské potřeby a naučil se je milovat. To otevřelo moje srdce mým duchovním potřebám. Jak můžeme uznávat Božskost, když neumíme respektovat naši lidskost, se všemi jejími omezeními? Je to, jako bychom měli rádi vůni květiny, ale nesnášeli její vzhled. Nejde oddělit jedno od druhého a pokud je oddělíme, nebudeme mít nic. Jak se můžeme naučit transformovat naše potřeby? Abych na to mohl odpovědět, bylo by možná dobré podívat se na různé projevy této potřeby v našich vztazích. Po pravdě máme jen jedinou potřebu: potřebu Boha, Ducha Boží lásky. Tato jediná potřeba může však být vyjádřena na čtyřech úrovních lidského vztahu: fyzické, emocionální, mentální a duchovní. Jinými slovy, čtyři základní úrovně bytí mají čtyři úrovně potřeb a závislosti. Začněme fyzickou potřebou ve vztahu: potřebami našeho těla. Ta odpovídá naší závislosti na prvcích země, která nás živí a poskytuje nám potravu. Uznáváme i další fyzické potřeby, ale jak často zapomínáme, že naše těla potřebují být také dotýkána a milována? Dokud máme tělo, musíme respektovat jeho smyslové potřeby – ale nikoliv přehnaně. Naše tělo je jako dítě – potřebuje lásku a ocenění, ale také přísnou disciplínu. Ve vztazích neustále čelíme otázce, co s touto fyzickou potřebou udělat. Můžeme buď „usnout“ a potlačit tuto potřebu, nebo můžeme zůstat bdělí a umožníme sami sobě zůstat s ní v kontaktu. Někdy je velice jednoduché ztratit se ve vlastním těle tím, že se s ním a jeho potřebami plně ztotožníme. Jindy ale stejně snadno naše smyslové potřeby potlačujeme a zapomínáme svoje tělo respektovat. Téma sexu je natolik nabito emocemi a je často tak citlivé, že pokud s ním chceme pracovat, musíme být sami skutečně citliví. Máme-li žít ve skutečné lásce, sexuální stránka našeho vztahu musí projít transformací, musí být pozdvižena z temnoty na světlo. Druhá úroveň našich potřeb nebo závislosti mezi párem je emocionální, spojená s prvkem vody. Právě v této úrovni se řada lidí „utopí“, když – v tu nejnevhodnější chvíli – vyjdou na povrch všechny potlačené a nevyřešené city a hrozí, že vztah ovládnou. Každý milující se pár zná ohromující sílu vln vzteku, proudů žárlivosti, hustých mlh pochybností a lijáků slz či vodních vírů strachu a obav. Všichni ale mohou v určitou chvíli poznat křišťálově čisté, průzračné vody lásky Boží. Naučili jsme se poznat a respektovat naši emociální závislost na partnerovi – ono často nenápadné spoléhání se na partnera. Já jsem si dlouhou dobu myslel, že my dva s Joyce na sobě závisíme až příliš, že je to nezdravé a že jeden druhého dusíme. Cítil jsem se díky tomu strašně. Emocionální závislost se stala něčím negativním. Ale zkušenost z Los Angeles mi ukázala, že emocionální potřeba má vyšší dimenze. Proč předstírat, že jsme silní a nezávislí, když můžeme naši skutečnou sílu najít tím, že volně přiznáme naše lidské emocionální potřeby. Skutečně pokorný člověk se závislosti nebojí, ale naopak se z ní raduje. Uvědomili jsme si, jak hluboká je naše potřeba Boha – ne nějakého abstraktního Boha kdesi na nebesích, ale Boha přítomného ve všech tvorech. Jeden žák kdysi požádal svého učitele, aby mu pomohl pocítit potřebu Boha. Učitel ho vzal k řece, ponořil mu hlavu pod vodu a nechal ji tam velice dlouhou dobu. Když ho vytáhl ven, student zoufale lapal po dechu. „Až budeš potřebovat Boha,“ řekl mu učitel, „jako jsi nyní potřeboval vzduch, tvoje hledání bude u konce.“ Potřeba páru mít jeden druhého je projevem potřeby Boha. Když se díváme na emocionální závislost tímto způsobem, přestaneme bojovat a poddáme se Tomu, koho skutečně potřebujeme. Neřekneme: „Aha, já tě nepotřebuji, já potřebuji jen Boha,“ a pak neodběhneme, abychom byli někde sami. Můžeme zůstat přímo tady a vychutnávat si naši potřebu mít svého partnera jako vyjádření naší potřeby po všech a po všem. Na druhou stranu ale nemáme právo, jen proto, že jsme přijali naši emocionální závislost, žádat našeho milovaného, aby uspokojoval naše potřeby. Často to sice děláme, ale nikdy to nefunguje. Nikdo nemá povinnost uspokojovat naše potřeby. Stačí, když otevřeme srdce naší závislosti. Tento jednoduchý a přece odvážný čin nás okamžitě naplní vším, co potřebujeme. Emoce se nedají ovládat silou. Nejsou nic, co bychom si mohli podmanit. Tím, že je láskyplně přijmeme, můžeme se povznést nad veškeré lidské emoce. A právě to Ježíš prokazoval svou chůzí po vodě. Další na řadě jsou duševní potřeby, odpovídající prvku vzduchu. To je oblast komunikace, idejí a tvořivosti. Každému páru se někdy stalo, že vedl skutečnou komunikaci, při níž se jejich dvě mysli spojily v jednu a duševní aktivita obou se probudila, zaměřila určitým směrem a oni dosáhli hlubokého vzájemného pochopení. Něco takového není jen obyčejný rozhovor, je to daleko víc. Je to stejně intimní záležitost jako sex. I když jsou tyto „rozhovory“ často spontánní, je potřeba si uvědomit, že je můžeme vědomou přípravou přivolávat. Můžeme poslouchat oblíbenou hudbu, předčítat jeden druhému z nějaké inspirativní knihy nebo jen tak vedle sebe tiše sedět a žádat mysl, aby sloužila jako nástroj pravdy. Způsobů existuje mnoho. Naneštěstí si páry jen málokdy vyhradí čas na to, aby se připravily na hlubší konverzaci. Často utrácíme vzácný čas tím, že jeden druhého zasypáváme pozemskými myšlenkami a ignorujeme potřebu „čerstvého vzduchu“, tvořivé duševní výměny. Když si však uvědomíme naše skutečné duševní potřeby, děláme vše, aby k této duševní výměně skutečně docházelo. Jakmile začneme, náš dialog čerpá inspiraci z velmi vysokých úrovní vědomí a dodává potravu, kterou vyvíjející se vztah potřebuje. Z páru se může stát jedna bytost hovořící dvěmi ústy, bez sebemenších pocitů odloučenosti, samoty nebo defenzivnosti. V takové chvíli je snadné obnažit problémové oblasti našich slabostí nebo bolestí a vyčistit vzduch. Jako pár můžeme vytvářet nové způsoby bytí. Můžeme utvářet naše osudy. Můžeme myslet myslí Boha a vidět jeho očima. Můžeme letmo zahlédnout, jak nádherně a dokonale se naše životy a vztahy rozvíjejí. Můžeme trochu odstoupit a obdivovat ty jemné vzory na tapisérii našeho života, kde se každá chybička v tkaní zdá malá a lze ji snadno napravit. Jednou k nám přišel pro radu jeden pár. Byli evidentně zamilovaní, ale spíše způsobem, jakým bývají zamilovaní mladí lidé. Při pohledu na ně nám hned byly jasné dvě věci: za prvé, že na ně čeká řada zkoušek, které prohloubí jejich radost a mír, a za druhé, že mezi nimi existuje ono vnitřní spojení, které vyzařuje z lidí, kteří se opravdu milují – ne jen ze zamilovaných, ale z lidí, kteří se definitivně rozhodli jít světem spolu. Nicméně měli před sebou hodně práce, aby odstranili veškerou negativitu, která je blokovala. Muž byl citlivější a introvertnější než většina mužů a velice si uvědomoval svou závislost na své ženě. Ona si svou závislost a potřebu tolik neuvědomovala a hrála roli společenského motýlka – volného, lehoučkého a nezávislého. Proto mezi nimi panovala nerovnováha, i když každý hrál svoji roli. Povrchní pozorovatel by si asi pomyslel: „Co to s ním ta žena dělá!“ Zcela jistě se podobná otázka čas od času objevovala i v jejich myslích. Oba se shodli na tom, že v určité úrovni ji on opravdu potřebuje více než ona jeho. V jejich vzájemné nejistotě ona nevědomky hrála motýlka a on slimáka – těžkopádného, pomalého a poněkud slizkého. Ve skutečnosti bylo jejich uvědomění na stejné úrovni, stejně jako úroveň jejich potřeb. Oba měli stejnou, stejně negativní a jednostrannou představu o závislosti. Žena se odloučila od své potřeby, což ji nutilo chovat se jako motýl. Muž, který si svou závislost neustále uvědomoval, zase svoje city přeháněl a současně se za ně styděl. Dostali se tak každý na opačnou stranu spektra potřeby. Je zajímavé, jak jeden takový extrém podporuje ten druhý. Čím více ona popírala svoji závislost, tím závisleji on jednal. Čím byl „lepivější“ , tím mohutněji „motýlek“ mával svými křídly. Hru musejí hrát dva, ale skončit ji může jen jeden. Práce s tímto párem nebyla složitá. Jejich láska a upřímnost otevřela dveře potřebné pomoci. Naše práce jako terapeutů spočívala v tom, prohlédnout tuto povrchní hru a co nejméně mluvit, aby si oni sami uvědomili své potřeby a zjistili, že jsou naprosto stejné. Nakonec se dostáváme k největší potřebě, která existuje ve vztahu lásky – k duchovní potřebě spojené s prvkem ohně. Nastává tehdy, když si pár, po mnoha zkouškách a zasvěceních ve svém nitru uvědomí, že jeden bez druhého nejsou schopni dosáhnout Boha. Tehdy nastává ta chvíle na cestě lásky, kdy musíme čelit vlastní sobeckosti a mnoha dalším způsobům, jimiž se svým partnerem soupeříme. Dokud jsou naše sny a cíle pro nás důležitější než sny a cíle partnera, nemůžeme poznat lásku Boží. Ničím nepodmíněná láska se objeví ve chvíli, kdy zapomeneme sami na sebe a opravdu toužíme druhému pomoci na cestě životem. Velice se to podobá buddhistické přísaze Bodhisattva – přísaze nesobeckosti a služby s vědomím, že to je cesta osvícení. Můžeme rovněž říci, že nejvyšší potřebou páru je „mystický sňatek“ – spojení mužského a ženského principu v každém z nás, které je naplněním každého vztahu. To, co v našem milovaném skutečně vidíme – a to co nás přitahuje – to je to, co jsme sami v sobě ještě neotevřeli. Krásu a celistvost, která v nás vždy byl skryta, si nejdříve promítáme do osoby, kterou milujeme. Pak toužíme být s naším milovaným a naplno se vrhneme do kosmického tance vztahu. Nakonec nás tanec probudí a dovede k tomu, abychom si uvědomili naši původní celistvost - a posvátnost. Pokud se však tomuto tanci lásky neoddáme naplno, může se stát, že se dostaneme na vedlejší kolej touhy po tom, co jsme již měli. Sufismus, v němž se skrývá esence islámu i všech dalších náboženství, říká: „Ishk Allah Ma’abud L’illah,“, což znamená „Bůh je láska, milovaný i milující“. Pamatuji si chvíle, kdy jsme s Joyce překonali nějakou velkou překážku a naše oči se setkaly. Zatímco já jsem očima Boha viděl Joyce prozářenou neuvěřitelnou dokonalostí, cítil jsem současně, že mě Bůh vidí očima Joyce a že se oba koupeme v oné zářivé koupeli lásky. Náš vztah se v takových chvílích stával nástrojem, umožňujícím Bohu vidět a být viděn. 
Nebudeš se mě snažit najít, pakliže jsi mě již nenašel. PASCAL 


z knihy MÍSTO V SRDCI, která změní váš život ve vztazích s lidmi.

Žádné komentáře:

Okomentovat